Kdo jste v Šumperku na Blues Alive teď o víkendu byli, víte. Zkoušet to přiblížit ostatním je pošetilé, ale dokud jsem napěchován dojmy, upustím páru a dám pár doporučení.
Pokud jste nestihli v květnu nebo červnu výstavu Mně se líbí Bob v jejím domácím PopMuseu, neváhejte a udělejte si výlet do Šumperku, bude tam v muzeu až do ledna (co připlatíte za cestu, ušetříte za vstupné, za třicet korun si leckde nedáte ani pivo). Včera jsem si ji napočtvrté konečně v klidu celou prohlédl a přečetl a je to vskutku impozantní počin. Kdybych nosil klobouk, před Radkem Diestlerem smeknu.
Pokoušel-li by se vám někdo tvrdit, že bubeníci jsou vymlácený palice, s úsměvem ho odkažte na film Bob Dylan Never Ending Tour Diaries: Drummer Winston Watson’s Incredible Journey. Byl jsem ve skoro plném šumperském kině drobet nervózní, jestli to nebudou jen náhodné obrázky ala rodinná dovolená, ale tak vtipný a moudrý dokument jsem už dávno neviděl. Winston ukázal Dylana, jak jsem si ho (ne vždycky, ale) představoval. A sám je velmi příjemný, skromný a vstřícný člověk, co to má v hlavě srovnaný a nezblbnul, když přišel k Dylanovi jako slepý k houslím (aspoň co jsem ho za tu chvíli mohl poznat). Tady je aspoň ochutnávka.
Pro mě to byl jeden z nejvyšších vrcholů šumperských velehor, po filmu však hned následovala další lahůdka. Vím, je to hnusné, ale vnímal jsem to jako jediný případ, kdy covid něčemu pomohl. Na Druhou trávu s Watsonem jsem se těšil velmi a karanténu jim rozhodně nepřeju, ale Křesťana jsem už mnohokrát slyšel a věřím, že ještě uslyším, a s různými výjimečnými hosty si už také zahráli, zatímco narychlo zaskakující Living Free s ním místo Michala Noska byli neopakovateným zážitkem. Předpoládal jsem, že budou hrát svůj běžný repertoár, stihli však nacvičit (nebo to snad střihli rovnou?) zopár dylanovek doplněných příbuznými CSN&Y a sólo Y. Výborné, všichni do jednoho i jako celek.
U kolokvia jsem měl dvě obavy – že po ránu v jedenáct se nevykope moc lidí a že bude, jak se to u podobných diskuzních panelů někdy stává, pomalý rozjezd. Zbytečně – příjemný sál v příjemné knihovně byl příjemně zaplněn a otázky Ondřeje Konráda ani odpovědi pozůstalých účastníků (Robert Křesťan zůstal bez náhrady, Jakuba Guziura zastoupil jeho kolega z univerzity Matthew Sweney, od devadesátých let u nás žijící Američan) nedaly rozpakům šanci. Nějaké shrnutí by se zde mělo časem objevit. Z následující přednášky Elijaha Walda o Dylanovi před PPM a BITW jsem nerad musel v půlce odběhnout chystat tribute v kostele. Ani tady se nenaplnily obavy, zvuk byl velmi dobrý, loď plná pozorných posluchačů a časově jsme do hlavního programu v KD nepřetáhli tolik, aby lidi začali houfně odcházet. Dalo by se říci, že se to vydařilo. Velký dík Blues Alive, že po koronavirovém zarachu vzaly Dylan Days pod svá křídla.
Péčí Petra Sedláčka by většina podstatných věcí měla být zdokumentována a časem bude zpřístupněna (ale pod stromeček to neslibuje). Čekání si můžete zatím zkrátit záznamem toho, co nám z původního plánu dovolil covid v květnu na zahrádce u Kaštanu – celý záznam, Radosti života, Broken Harp, Jan Řepka, Lent Moyo, Slávek Klecandr & Jarda Jetenský, Vladimír Merta, The Tired Horses, Gospel Boogie Band – světelné podmínky už žel nedovolily zachytit The Group, Jana Fice a přání dobré noci od jednotky městské policie.